Společným putováním k sobě samé

Český les mi v Etiopii scházel opravdu hodně. Ten pocit, kdy opatrně našlapujete po hebkém mechu, těšíte se z ticha, které obklopuje vzrostlé stromy i vás, a jakoby náhodou zakopáváte o inspiraci či odpovědi, které právě hledáte. Už při návratu z Etiopie mi hlavou běžela spousta otázek. Rozhodla jsem se proto spojit příjemné s užitečným a vypravila se na doprovázenou pouť. Tentokrát ne jako průvodkyně, ale jako poutnice. A nestačila jsem se divit, co si pro mě příroda nachystala.  

Kde domov můj? 

Před poutí jsem hodně přemýšlela o něčem, co by se dalo shrnout větou „Kde domov můj?“. Ptala jsem se, kde je mé místo? Jak zvládnout život mezi dvěma světy, mezi Českem a Etiopií, kde již dva roky žijeme? Měla bych si vybrat jednu zemi? Kde mám já i má rodina svůj domov?  

Znamení má čtyři křídla 

Vykročili jsme na pouť a já se už notnou chvíli svěřovala s tím, co mi běželo hlavou. Na podmáčené lesní pěšině, kterou obestupovaly z obou stran vysoké smrky, se k nám z nenadání snesly dvě vlaštovky. Byla jsem zabraná do kličkování mezi kalužemi i vlastními myšlenkami a nevšimla jsem si jich. Upozornil mě na ně až můj průvodce. „Vidíš ty dvě vlaštovky?“ otázal se mě. Až v ten okamžik jsem nad námi zpozorovala dva rozjařené ptáčky, kteří se nechávali unášet proudem vzduchu, klesali a pak zase pohotově vystřelili nahoru. Vypadalo to, jako by si spolu hráli, dobírali si jeden druhého a nepřestávali kroužit kolem nás. Bylo to zvláštní, vypadali, že se nás vůbec nebojí, a naopak si užívají naši přítomnost. Jako by si celé to představení nachystali jen pro nás. Celé to trvalo dobrých 10-15 minut. Došlo mi, že je to způsob, jakým ke mně příroda promlouvá.  

Photo by Patrice Bouchard on Unsplash

Znamení stěhovavých ptáků 

„Nepřipomíná ti to něco, Petro?“ mrknul na mě můj průvodce. Zamyslela jsem se a on pokračoval. „Tak co je známo o vlaštovkách? Jsou to stěhovaví ptáci, kteří na zimu odlétají do teplých krajin, možná právě do Afriky, možná ještě někam dál. Každé léto se však vrací domů, aby tu měly mladé a pak je vyvedly z hnízda. Mně to přijde jako zajímavá paralela s tím, co právě řešíš. Nemyslíš?“ dokončil svoji tezi a podíval se na mě.  

Nemohla jsem nesouhlasit, celá ta symbolika se mě dotkla na tom nejcitlivějším místě. Došlo mi, že i já jsem jako stěhovavý pták, celý svůj dospělý život jsem rozkročená mezi různými světadíly a poslední roky mezi Českem a Etiopií. To ale nemění nic na tom, že svůj domov mám a vždycky jsem ho měla. Tím domovem je Česká republika. Odtud pochází moje rodina a mí předci, tady mám své kořeny, ze kterých můžu čerpat. Vyrostla jsem v místní kultuře a cítím se tu dobře, i mé děti se narodily právě tady. Najednou jsem si uvědomila, že i když zrovna nebudu žít v Čechách, tak o svůj domov nepřijdu. Mám ho a vždycky ho tu budu mít. 

Ulevilo se mi. Neskutečně mě to uklidnilo. Vědět, že mám „své doma“ bylo osvobozující. Vlaštovky mi ukázaly cestu a pak se vydaly na tu svou. 

Příroda nastavuje zrcadlo 

Během doprovázených poutí promlouvá příroda různými způsoby. Moje zkušenost byla krásným příkladem toho, jak nám umí nastavovat zrcadlo zrovna, když to potřebujeme. O tom, jak doprovázené poutě probíhají, jsem psala už minule. Teď bych se s vámi ráda podělila o to, jak konkrétně poutě obohatily nejenom mě, ale i poutnice, které se se mnou vypravily na cestu. Často musely překonat své nejistoty, někdy možná i strach, proto aby si z přírody odnesly moudrost či uvědomění, které hledaly. A za to jim patří velké ocenění.  

Photo by Abigail Ducote on Unsplash

Jak na pouť?  

Společné putování nebo doprovázená pouť není jako běžný výlet do přírody. Liší se hlavně v tom, že poutník vstupuje na cestu s, více či méně, jasným záměrem. Ten často zná už dlouho dopředu anebo si ho může ujasnit v rámci krátkého rozhovoru, který nabízím před tím, než se potkáme naživo.  

Někdo řeší to, že nemá dost času na sebe, jiný hledá odpovědi na to, proč se mu nedaří ve vztazích, proč mu neslouží zdraví, nemá se tak dobře, jak by chtěl, anebo má problémy v práci. Ať už je téma poutníka jakékoli, má na pouti mou absolutní podporu a jemné vedení k tomu, aby se naplnilo to, s čím se na pouť vydal. Každá pouť je unikátní, stejně jako je jedinečný každý z nás. Odpověď na pouti ale najde každý, kdo poslouchá a má oči dokořán.  

O Lucce a o strachu  

Lucka chodila do přírody často se svými dětmi. Trávila s nimi ostatně většinu svého času a cítila, že potřebuje načerpat energii i bez nich. Toužila po tom přespat v lese, ale měla velký strach vydat se tam sama. Proto se obrátila na mě. 

Vydaly jsme se společně do malebného prostoru národního parku Šumava. Po cestě jsme si povídaly, Lucka se svěřovala s tím, co ji trápí, a zároveň jsme se kochaly scenériemi kolem. Když slunce začalo padat za horizont, utábořily jsme se. Byl čas večeře. Lucka chtěla připravit jídlo na ohni, ale měla strach, že to sama nezvládne. Oheň nikdy nerozdělávala a už vůbec na něm nevařila. Jak se mi později svěřila, o to víc ji zaskočilo, že jsem přípravu nechala jen na ni. Byla to ale její pouť, a proto bylo potřeba, aby podobné výzvy překonávala sama. Lucka zvládla rozdělat oheň a společně jsme si pochutnaly na jídle okořeněném chutí vítězství samé nad sebou. 

Photo by Micah Hallahan on Unsplash

Letní bouřka nese odvahu 

Po večeři jsme si rozprostřely karimatky, pověsily nad nás lehkou plachtu a uložily se ke spánku. Uprostřed noci nás vzbudil hlasitý vítr, který lomcoval větvemi stromů. Netrvalo dlouho a přišla silná letní bouřka. Kapky dopadaly na náš improvizovaný přístřešek a brzy bylo jasné, že je na nápor deště krátký. Lucka měla strach. Bojovala sama se sebou a nevěděla, jestli je lepší vydat se rychle domů, nebo se překonat a v lese zůstat. Nakonec se rozhodla pro druhou možnost. Noc jsme přestály a ráno nás vítalo slunce, které pomalu vysoušelo stopy po večerním běsnění. 

Byl to silný zážitek. Lucka na sebe byla hrdá, protože překonala své obavy. Odcházela nabitá energií z celého toho dobrodružství a zařekla se, že příště vyrazí kempovat i se svou dcerou, protože se už nemá čeho bát a není nic, co by sama při další výpravě nezvládla. Na pouti našla to, pro co si přišla, a byla ráda, že se na ni vydala. 

Photo by Mikel Ibarluzea on Unsplash

Ema se stěhuje, anebo ne? 

Emu čekalo stěhování. Namísto nadšení a plánování, kam rozmístí nábytek a jaké si pořídí závěsy, ji však trápily pochybnosti a strach. Nebyla si jistá, jestli dělá dobře. Nevěděla, jestli si vybrala správný dům na dobrém místě, a měla z toho špatný pocit. Proto se rozhodla absolvovat doprovázenou pouť a najít odpovědi na tyto hádanky. To, co přišlo, ale opravdu nečekala. 

Život je jen náhoda… 

Už od začátku putování jsme potkávaly spoustu lidí. Nebyly to přímo zástupy, ale na to, že jsme se vydaly do přírody, na místa, která nejsou turisticky tak moc známá, jich bylo skutečně hodně. Ještě zvláštnější bylo poslouchat útržky rozhovorů lidí, které jsme potkaly, anebo s nimi zapříst řeč.  

Procházející kluci se bavili o tom, jak se jeden z nich právě s rodinou přestěhoval. Potkaly jsme pána, který nás pozval na kávu a mimo jiné se zmínil o stěhování. Nebylo to vůbec o tom, že bychom do konverzace s ostatními Emino téma vnášely, ale okolí na její záměr prostě reagovalo, i když o něm nemělo tušení.  

Čas přestěhovat se 

Po milém pánovi jsme se daly do řeči se starší paní. Ta se čerstvě přestěhovala a nadšeně nám líčila, jak je v novém bytě spokojená. Říkala, že své rozhodnutí zbytečně dlouho odkládala, ale potom, co na stěhování kývla, se jí ulevilo. Cítí se teď prý mnohem lépe a na nové bydlení nedá dopustit. Musely jsme se s Emou smát. Jasnější už to být nemohlo. Někdy jsou poutě opravdu magické a situace se poskládají přesně tak, jak člověk potřebuje. 

Ema se se mnou loučila s hřejivým pocitem, že vše je tak, jak má být, a ať už se přestěhuje kamkoliv, bude jí tam dobře, protože domov má ve svém srdci.  

Photo by Andrew Neel on Unsplash

Odpovědi pro každého 

To byly malé střípky toho, co se dá při společném putování zažít. Většina se ale popsat slovy nedá a je nutné si to odžít. Platí, že každá pouť je unikátní a neopakovatelná stejně jako poutníci, kteří se na cestu vydají. Obě ze zmíněných žen byly na pouti poprvé a šly na ni s obavami. Nevěděly, co očekávat a na co se připravit, přesto překonaly samy sebe, a nakonec odcházely z poutě spokojené a připravené k tomu udělat změnu.  

Pokud chcete zažít něco podobného, můžeme na pouť vyrazit společně během září, kdy mám stále prostor pro individuální poutě. Chystám také skupinové putování pro ženy v každém ročním období. Informace o tom podzimním najdete brzy na webu. Pokud máte jakékoli otázky, nejasnosti, nebo stále hledáte svůj záměr, není nic jednoduššího než mi napsat a domluvit se na krátké bezplatné konzultaci, kde můžeme vše probrat. Příroda má odpovědi pro každého z nás a pomůže vám najít to, po čem v danou chvíli toužíte. 

Vaše Petra