Tento článek vyšel původně v rámci seriálu Afričeši, který popisuje život Čechů v Africe a Afričanů v Česku. Seriál vychází na webu Your African Happiness (Tvá radost z Afriky) a jeho cílem je stírat stereotypy, ukázat, co mají Češi a Afričani společného, jaký je běžný život v Africe nebo jak se žije Afričanům v Čechách.

Pevné rodinné vztahy a upřímný zájem o druhé vyváží neodpustitelné stereotypy

Vítejte u čtvrtého dílu seriálu Afričeši. Seriálu o tom, jak se žije Čechům v Africe a Afričanům v Česku, včetně toho, že všichni máme společného mnohem více, než se může na první pohled zdát. Afričeši vycházejí jednou měsíčně a mým přáním a vizí je mít tolik rozhovorů, kolik je států Afriky. Doufám, že vám seriál přiblíží běžnou, každodenní Afriku, a zároveň umožní se podívat na Česko očima lidí, kteří tu žijí, ale nenarodili se tu.

Čtvrtý díl seriálu vás zavede do Etiopie, kde s rodinou žije Petra Antošová (39) z Prahy. Její rozhovor byl pro mě nesmírně inspirativní. Petra se do Etiopie dostala víceméně náhodou před devíti lety, kdy ji tam přivedla zajímavá nabídka práce pro Člověka v tísni. Tehdy v Etiopii zůstala pouze rok, ale o osm let později se tam vrátila se svým etiopským partnerem a třemi syny. Jak se jim tam žije a jaké to má výhody a nevýhody?

Celá naše rodina s etiopskou babičkou při oslavách svátku Timket

Všechny kamarádky na mateřské a já ve světě

Má země zaslíbená byla vždycky Indie. V osmnácti jsem z Česka odjela do Anglie dělat au-pair a pracovala jsem u indické rodiny. Indická kultura, jídlo i hodnoty mě velmi oslovily a byly blízké mému srdci, proto jsem se později rozhodla do Indie odjet. Celkově mě lákala Asie, pracovala jsem kromě Indie ještě na Srí Lance a v Barmě. Práce s lidmi a v mezinárodním prostředí mě vždycky bavila, ale nikdy jsem nečekala, že skončím v Africe.

Ve své práci se zaměřuji hlavně na práci se ženami a dívkami, a proto mě tehdy před 9 lety oslovil projekt v Addis Abebě, hlavním městě Etiopie. Zaujala mě i samotná země, a to hlavně díky přírodě a horám. Zatímco mé kamarádky rodily první a druhé děti, plánovaly svatby, mně bylo třicet a byla jsem sama, i proto jsem se na nabídku rozhodla kývnout. Zůstala jsem tam rok, našla svého současného partnera a po nějaké době jsme čekali naše první miminko. Tehdy jsem cítila, že na porod chci být doma, blízko rodiny a přátel. Proto jsme spolu odjeli do Česka a v průběhu dalších osmi let jsme Etiopii několikrát navštívili kvůli příbuzným. Přibyly nám také další dvě děti.

Úplně jiná realita

Naši tři kluci jsou hlavně Češi, jejich mateřským jazykem je čeština a sami se spíše považují za Čechy než Etiopany. Rozhodnutí vrátit se do Etiopie bylo hlavně moje, chtěla jsem svým dětem dopřát, aby poznaly své etiopské kořeny. Aby se naučily amharsky, poznaly svou rodinu i druhou rodnou zemi i aby si vytvořily realistický náhled na to, odkud pochází.

Nyní už druhým rokem žijeme v Awasse, městě asi 300 km jižně od Addis Abeby. Awassa leží na břehu stejnojmenného jezera, takže trochu žijeme takový ten africký stereotyp, kde je krajina plná nádherných afrických zvířat. Kluci milují zvířata, takže jsou naprosto nadšení z toho, že na zahradě máme několik druhů opic, spoustu ptáků, ještěrek a kousek od domu jezero s hrochy. Mají tak skvělý studijní materiál a kdo ví, třeba se jim to v budoucnu bude hodit.

U nás v ulici

Žijeme pomaleji

Jedna z věcí, kterou bych si chtěla uchovat do dalšího života, ať už budeme žít kdekoliv, je schopnost žít pomaleji a jednodušeji, takový ten ryzí život tady a teď. Život v Awasse je určitě jiný než život v Addis Abebě, kde jsme kvůli shonu a rychlému způsobu života žít nechtěli. Celkově je tu život jednodušší, není tu tolik svodů a konzumu, například sortiment v obchodech je omezený, jak trávit čas, za co se dá utrácet, nemáme tu tolik přátel jako v Čechách, vyrazit na výlet je složitější a vyžaduje (bez auta) hodně plánování. Čas tu plyne jinak, pomaleji, lidé nespěchají a nemyslí na to, co bylo a co bude.

Ze začátku jsem byla typická hyperaktivní Evropanka, která chtěla mít vše perfektně naplánované, ale tady to tak prostě nefunguje. Učit se větší trpělivosti pro mě byla náročné a výsledkem toho je, že v Etiopii funguji v úplně jiném módu než v Čechách. Vše tady má svůj čas, i díky mému partnerovi se neustále učím trpělivosti a uvědomila jsem si, že se svět nezboří, když něco nejde podle plánu, že je dobré nebláznit z věcí, které za to nestojí a že je dobré na věci netlačit, ale nechat je dozrát. V Etiopii máme celkově vše víc na háku, jsme hodně doma, maximálně si jdeme zaplavat nebo jdeme na společný oběd, potřebujeme méně věcí a podnětů. V Praze jsme každý víkend lítali po výletech nebo navštěvovali přátele. Tady žijeme pomaleji a máme víc času na sebe, blízké a naši rodinu.

I přes materiální nedostatek, lidé k sobě mají blíž

Druhou největší výhodou a proč jsem ráda, že jsme tady, jsou vztahy. V Etiopii existují široké rozvětvené rodiny, kde spousta lidí má k sobě blízký vztah a navzájem se o sebe starají, mají o sebe zájem, cizí lidé mají rádi vaše děti, děti obecně. To u nás chybí, což je velká škoda. Každé ráno tu potkáváme pána, který chodí kolem našeho domu pást krávy, jde vidět, že se každé ráno těší z našeho vzájemného setkání, a to je velmi krásné. Do rodiny se tady počítají i sousedé a vzdálení příbuzní, všichni se hodně potkávají. I přes to, že obyčejní Etiopané toho nemají moc, tak v sobě mají hodně lásky a lidskosti. To je neskutečně obohacující i pro moje děti a doufám, že to bude důležitým stavebním kamenem do jejich dalšího života.

Máme tři divoké kluky, vychováváme je svobodně a oproti jiným dětem mají relativně dost prostoru na vlastní rozhodování a sebevyjádření, s čímž občas lidé v Česku, ale i tady v Etiopii mají problém. Často je necháváme svobodně běhat a zařizovat věci, na které „jsou malí“ a lidé se často diví, proč to děláme. Na druhou stranu tu ale není taková ta odtažitost a nevraživost, kterou zažíváte v pražské tramvaji, když vaše děti moc křičí. Češi prostě milují svůj klid. V Etiopii se na divoké děti nenahlíží odlišně, být divoký je v pořádku.

Horší je to se školami a bezpečností

Jak už jsem říkala, v hlavním městě jsme žít nechtěli, což s sebou nese jednu z velkých nevýhod, a to nedostupnost kvalitního vzdělání. V Awasse, která má přes tři sta tisíc obyvatel, je pouze jedna dobrá mezinárodní základka, kam kluci chodí.  Také tu není tolik kroužků pro děti a možnosti volnočasových aktivit.

Volný pohyb je tu také relativně omezený, protože i přes to, že je můj muž Etiopan, tak jsme cizinci a kvůli barvě pleti jdeme prostě vidět. Navíc je tu politicky nestabilní situace, my jsme sice na druhé straně země od regionu Tigraj, kde nedávno vypukla občanská válka, ale i tak tu jsou občas politická napětí a člověk neví, k čemu by se náhodou mohl připlést. Cítíme se tu relativně bezpečně, ale svobodný pohyb jako v Česku tu prostě není. V Praze můžu jít běhat kamkoliv, zatímco v Awasse se držím spíše centra, kde to znám (a kde lidé znají mě) a po soumraku je doporučeno držet se spíše doma.

V etiopské vesnické škole

Naprostá ztráta soukromí

Jak jsem říkala, já a kluci tu vyčníváme a neustále jsme vidět, i když nezařaditelní budeme, jakožto „mixlá“ rodina všude. Lidé jsou sice přátelští, ale neustále na vás pokřikují, chtějí se s vámi bavit a mají spoustu otázek, chtějí si na vás sáhnout. Naše děti jsou neustálým středem pozornosti, a když tu žijete dlouhodobě, tak je to dost těžké snášet. Já sama jsem introvertní, cesta do práce mi trvá pět minut pěšky a je prostě nemožné jít v klidu bez toho, aby si vás nikdo nevšímal. Na jednu stranu je to pozitivní, že se lidé o vás zajímají, na druhou stranu mi tu dost chybí soukromí, někam si vyrazit, být sama a být neviditelná.

Kluci se už s neustálým zájmem okolí naučili pracovat a vytvořili si své vlastní hranice, které jsou jim pohodlné, umí říct ne nebo jdi pryč, já se s tebou nechci bavit. Což je vlastně skvělá zkušenost. Mně i klukům chybí veřejné prostory, jako parky, les či volná příroda. Příroda je v Etiopii nádherná, ale o mnoho divočejší než u nás, často potřebujete průvodce, nemůžete vyrazit sami jako jsme zvyklí u nás chodit do lesa. A představa, že Afrika je plná lidí, v Etiopii platí, žije tu 110 milionů obyvatel, takže je opravdu nemožné být někde na chvíli sám. Já chodím běhat před svítáním, a i v 6 hodin ráno je na ulicích už plno lidí a můj osobní klid v nedohlednu. Myslím, že možnost být o samotě, splynout s davem, chybí i klukům.

Lidé jsou milí a přátelští (a je jich všude plno)

Chodící peněženka a bílá žena jako sexuální objekt

Stereotyp číslo jedna, který mě nejvíc štve a znepříjemňuje život, je rovnice mezi bělochem a chodící peněženkou. I když to má samozřejmě své opodstatnění v dlouhé tradici rozvojové pomoci, kdy bílí lidé opravdu přicházeli s penězi, a tak nějak to místní lidi naučili. Druhý stereotyp, který mě také hrozně štve, je bílá žena rovná se sexuální objekt. Musíte si tak až příliš často vyslechnout oplzlé návrhy a připomínky. Ale opět si myslím, že to nevzniklo samo od sebe (napadá mě třeba sexuální turistika na pobřeží Keni, kde je velmi hojná). Když jsem tam byla na dovolené, tak mi bylo trapně, že jsem bílá, a že pocházím ze stejného kontinentu jako lidé, kteří do Afriky jezdí za povyražením. Ovšem pokřikování typu „Hey, sexy lady“ je prostě neodpustitelné, v blbý den to může být onen pověstný hřebíček do rakve.

A jak většinou reaguju? Podle nálady. Někdy jsem nepříjemná a odseknu, někdy odpovím amharsky a snažím se vysvětlit, že takové pokřikování není v pořádku, někdy zavřu oči a zrychlím krok, protože je toho na mne v tu chvíli už opravdu moc. Po nějaké době jsem si vytvořila vlastní mechanismy, jak s tím pracovat, abych se z toho nezbláznila. Po nějaké době života v Awasse je to už taky jiné, lidé nás znají a vesměs nás mají rádi, zaujímají vůči nám ochranný postoj. Když mne třeba někdo začne na ulici obtěžovat, tak se mě většinou nějaký „známý“ či soused zastane a pomůže mi, což by se normálnímu anonymnímu turistovi možná nestalo.

Nebojte se, ale informujte se

Etiopie je nádherná země, druhá největší v Africe s lidmi mluvícími různými jazyky, různých kultur, tradic, vyznání. Je to kolébka (nejen křesťanské) civilizace. Jsou tu neskutečné hory, jezera, pouště, fauna, flóra. A samozřejmě je to země, odkud pochází káva, která je tu opravdu výborná. Nebojte se sem jet, ale získejte si před odjezdem informace a respektujte místní pravidla a kulturu. Prostě to berte zodpovědně, něco si nastudujte, přijeďte s otevřenou myslí a užijte si to. Etiopie není klasická turistická destinace s dobrou infrastrukturou. Turistický ruch tak, jak ho známe, je tu stále v plenkách. Na druhou stranu tu ale máte možnost spoustu věcí objevit, zažít opravdová dobrodružství a nemusíte se k památkám tlačit mezi davem turistů.

A to samé bych doporučila Etiopanům, kteří se do Čech chystají. Můj partner tu žil skoro osm let a poprvé přijel naprosto nepřipraven, protože jsme místo aklimatizace řešili porod. Zjistěte si jaké je tu počasí, co se tu jí, jaké tu je (či spíše není) náboženství. První zima pro nás byla hodně náročná, mě tehdy nenapadlo, že by bylo dobré se na to mentálně připravit. Pro hodně Etiopanů v Čechách je náročné to, že tu není dostupné etiopské jídlo, na kterém se v Etiopii hodně lpí. Indžeru, tradiční etiopskou placku z obiloviny tef, si děláme doma (v Etiopii), celkově mám moc ráda etiopské jídlo, stolování, snažíme se společně jíst co nejčastěji, strávit čas jídla společně a děkovat za něj. Líbí se mi, že se tu jí rukama a z jednoho talíře.

Cestování s dětmi je zábava

Káva, zbraně a společná historie

Také mě překvapilo, že Češi a Etiopané mají spoustu věcí společných. V Etiopii přijali křesťanství dříve než my, máme tedy spoustu společných hodnot a východisek, ze kterých pochází i naše evropská kultura, umění, hudba. V Etiopii má třeba kořeny etiopský jazz, odkud se pak inspirovaly evropské odnože. Máme také společné části historie, jako komunismus a socialismus, mezinárodní spolupráci a obchod, existovaly a existují výměnné pobyty mezi oběma zeměmi, v Praze je početná etiopská komunita, spousta etiopských akademiků žila a studovala v Česku a po sléze se do Etiopie vrátila. Etiopské pivo se vaří podle českých receptur, a tak jako my ho Etiopané milují. Společnou máme i kávu, i když ji každý pijeme po svém. A bohužel nás tu také znají díky nechvalnému vývozu zbraní z Česka do Etiopie.

Líbil se vám rozhovor a zaujal vás projekt Tvá radost z Afriky? Sledujte jej na Facebooku a neváhejte Zuzanu, jeho zakladatelku, kontaktovat (zde), spolupráci totiž miluje a ráda si vyslechne vaše názory a nápady.