Cítím, že spolu se čtyřicítkou se mi konečně podařilo najít své pravé já! Mám již dostatek zkušeností, síly a odvahy ho nechat naplno promlouvat. Stále mne baví cestovat a práce je pro mne důležitá, přesto se, ve srovnání s mým “starým já” mnohé změnilo. Díky meditaci a mindfulness jsem našla své útočiště v sobě sama. Pochopila jsem, že potřebuji žít v přírodě, která mne vždy nabíjela. Jsme velká rodina. Máme tři neposedné kluky, jejichž příchod do našeho života mne radikálně změnil. Změnily se mé priority, potřeby, pohled na svět. Změnila jsem se já sama. Vyvrcholením všech těchto změn bylo rozhodnutí prodat byt v Praze a odstěhovat se na venkov. Tady můžu konečně rozvíjet svůj potenciál a realizovat naplno své poslání. Žít život, za kterým si stojím a ze kterého si nemusím brát dovolenou. 

 Dnes už vím, že práce nemusí být jen dřina a prostředek, jak zaplatit každý měsíc složenky. Má přinášet vnitřní naplnění, radost, uvolnění, obohacení, smysl života. Proto jsem odjakživa tíhla k pomáhajícím profesím. Práce v týmu, komunikace s lidmi a společné pokroky mne samotnou obohacovaly. 

Přes celý svět až do příbytku svého srdce 

Dlouho jsem žila v domnění, že dřina je normální. Ve chvílích, kdy jsem byla přepracovaná a na dně, jsem stále myslela na to, že je moje práce přece důležitá pro ostatní. Myšlenka, že dělám ze světa lepší místo, mě hnala dál. Práce mi také umožňovala cestovat, což jsem milovala a vždycky milovat budu; díky své práci jsem navštívila desítky zemí a spolupracovala na zajímavých mezinárodních projektech s lidmi z různých koutů světa. Podávala jsem maximální výkony, svou práci jsem dělala srdcem a dávala jsem do ní vše. Na dlouhou dobu byla má práce mým životem. Identifikovala jsem se s ní.  

Žila jsem včerejškem, zítřkem, diářem a tím, co chci udělat pro ostatní. Nikoli přítomným okamžikem, a nikoliv pro sebe. Z letargie mě probudil až porod. První, druhý, třetí. Po narození mých dětí jsem na sebe měla stejné nároky, jako před tím. Pracovní tempo neustalo a byla jsem živitelkou rodiny. Čím méně jsem na sebe měla času, tím více jsem toužila osvobodit se z nekonečného kolotoče placení složenek a vydělávání na ně. Nechtěla jsem již vyměňovat svůj čas za práci. Sama sobě jsem se ztrácela před očima a na děti a svůj vztah jsem měla o mnoho méně času, než jsem si přála. Ačkoli jsem s rodinou často jezdila odpočívat a čerpat energii do lesa, už mi nestačilo přírodu jen navštěvovat. Chtěla jsem v ní žít a pracovat. Chtěla jsem se ráno probudit, otevřít okno, slyšet ptáky zpívat a cítit vůni jehličí. Otevřít dveře a vplout bosýma nohama do ranní rosy. 

I mámy mají své dny 

Jakoby se ve mně, s každým dalším porodem, probouzelo skutečné ženství. Začala jsem se více obklopovat inspirativními ženami. Našla jsem zalíbení v ženských kruzích. Cítím, že jsem konečně sama sebou. Ve chvíli, kdy jsem se ocitla na pokraji svých sil, vyčerpaná, s depresí na krajíčku jsem se odrazila ode dna a začala si věnovat více času a pozornosti. Došlo mi, že pokud se já sama nebudu cítit dobře, mé děti to poznají a také nebudou spokojené. Ve snaze pomoci nejen sobě, ale i ostatním, jsem absolvovala mnoho sebe rozvojových kurzů a seminářů. Také jsem si splnila svůj sen a vstoupila do koučovacího výcviku, abych mohla své zkušenosti a zážitky efektivně předávat dál. Po několika letech jsem se vrátila k pravidelné, každodenní praxi meditace a jógy. Objevila jsem koncept mindfulness, který stravitelně a jednoduše nám, “lidem ze západu”,  představuje základní koncepty východní spirituality a nabízí návod jak všímavost a laskavost vnést do našeho běžného života. 

Uvědomila jsem si, že na žádném místě na světě mi nebude tak dobře, jako je mi uvnitř, v mém nitru, mé vlastní duši, v mém vlastním těle. Obojí potřebuji k tomu, abych mohla existovat. Dnes už vím, že mé děti potřebují především vyrovnanou a spokojenou mámu a vím také, že abych taková byla, potřebuji si v rušném dni najít čas na sebe samu: zajít si na procházku, dát si příjemnou koupel, zacvičit si, zastavit se, prožít přítomný okamžik a uvědomit si, co právě cítím.  

Uvědomila jsem si, že ke skutečnému naplnění vlastního potenciálu potřebuji více svobody, méně smluv a závazků, být zkrátka svou vlastní paní. Ačkoli mi práce dala mnohé, hromadu zajímavých zážitků, návštěvu zajímavých míst po celém světě, nakonec jsem objevila, jako spousta hrdinů z dobrodružných románů, domov v sobě samé. 

Za své poslání považuji pomáhat ženám najít cestu z temného lesa 

S dětmi v Etiopie, u jezera v Awasse

Spousta žen, které jsem potkala, řeší podobná dilemata, jako jsem měla já a pokládá si stejné otázky. Proto jsem se rozhodla nabídnout pomoc právě ženám: matkám, i těm, které matkami nejsou, přítelkyním, které spojuje stejná zkušenost. Pokud stojíme na rozcestí, často nám nejvíce pomůže chvíli se zastavit, nadechnout, ponořit se do nejhlubších míst svého nitra, protože největší poklady leží právě tam, v nás samých. Důležité je mít na této cestě průvodce, nebýt sama, cítit se bezpečně, kráčet po této nesnadné cestě s někým, o koho se můžeme opřít a komu důvěřujeme. 

Proto jsem se rozhodla vydat na novou dobrodružnou cestu a naplno se věnovat koučování. Pracuji s technikami uvolnění, odbourávání stresu, které mně samotné pomohly nejvíce. Nabízím podporu, útěchu a ženské společenství.

Pojďte na tuto cestu se mnou! 

Chcete si vyzkoušet koučování? Objednejte se ještě dnes! 

Chybí vám společnost žen na stejné vlně? Zažijete pochopení, podporu a ocenění. Přijměte pozvání do Spolku laskavých žen. V bezpečné, uzavřené skupině zažijete sílu, kterou přináší ženský kruh. Na trápení i radosti již nebudete nikdy sama! Každý týden se budete posouvat na své cestě k životu v radosti a spokojenosti.