Z letargie a života v neustálém kolotoči práce, cestování a zařizování, mě vytrhl porod prvního syna. Jako bych se probudila. Ze vzdálené Etiopie, kde jsem tehdy žila, jsem se najednou chtěla vrátit domů. Když se narodil, spoustu mých dosavadních návyků vzalo za své. Bylo to náročné období. Měla jsem taky ale obrovskou touhu pracovat na sobě, jít dál, ale jinak, než dosud. Cítila jsem, že potřebuji zvolnit, že se potřebuji naučit být laskavější k sobě i k druhým. Vrátila jsem se, po letech, k praxi jógy, kterou jsem vždy milovala. Začala jsem také pravidelně praktikovat mindfulness a meditovat. Poprvé jsem se tehdy účastnila ženských kruhů a můj život se postupně měnil. Už jsem nebyla ta uběhaná, věčně napnutá Petra. Začínala jsem se cítit jinak. Byla jsem spokojenější, cítila jsem větší harmonii v rodině i ve vztahu k sobě samé. I když jsme byli často na cestách, došlo mi, že jsem dokázala objevit domov v sobě samé, svou vnitřní jistotu a sílu.

Postupně přišli na svět naši další dva synové. A mně došlo, že ke skutečnému naplnění vlastního potenciálu potřebuji více svobody, méně smluv a závazků. Chtěla jsem dál podporovat ty okolo sebe, ale jinak, než doposud. Proto jsem se rozhodla odejít ze zaměstnání a také pro studium koučinku, mindfulness a později i psychoterapie. Začala jsem také sama organizovat ženské kruhy a doprovázet poutníky na cestě krajinou v rámci doprovázených poutí a později víkendových pobytů pro ženy, protože příroda a pobyt v ní pro mne byly vždy velkým zdrojem.